Palebný objekt KŽ-4

  Zatímco objekt s tankovou věží KŽ-3 byl zaveden, zkoušky protitankového objektu pro kanon vz. 53 byly jako neperspektivní v roce 1959 zastaveny, neboť těžký 100mm protitankový kanon vz. 53 se musel z úkrytu do palebného postavení vytahovat vrátkem. Přesto se jeho koncepce (úkryt pro zbraň, úkryt pro obsluhu a připravené palebné postavení) o několik let později uplatnila. V roce 1959 byl do výzbroje ČSLA přijat 82mm bezzákluzový kanon vz. 59 (ŠÍDLO) a podle požadavků VŽV byl pro něj řešen nový protitankový objekt. Podle zadávacích podmínek měl být v těžší variantě vytvořen z úkrytu pro zbraň a oddělených úkrytů pro munici a pro pětičlennou obsluhu. Všechny části objektu byly sestaveny ze železobetonových prefabrikátů. Zbraň měla působit z otevřeného postavení tzv. palebné pláně se zesíleným náspem pro sektorový nebo kruhový obstřel. Součástí objektu měl být ještě pozorovací okop pro dělovoda vzdálený asi 15 m od palebné pláně zbraně. Levnější varianta pak počítala pouze s úkrytem pro obsluhu a vše ostatní by bylo vyřešeno polním způsobem. Zároveň byl zadán vývoj obdobného palebného stanoviště pro družstvo tarasnic (dvě dvojčlenné obsluhy zbraní a velitel družstva). Zatím nejsou dostupné záznamy o vývoji, který však byl s určitostí sloučen do jednoho objektu. Po úspěšných vojskových zkouškách v dubnu 1962 byl dán souhlas k jeho výrobě pod názvem KŽ-4. Objekty byly budovány v letech 1962-1964 v oblasti České Velenice – Aš především pro obranu protitankových zátarasů a zesílení stávajících linií kulometných objektů, a to jak pro potřeby armádních jednotek, tak pro jednotky Pohraniční stráže. V roce 1962 bylo pravděpodobně zadáno 150 pevnůstek, ke kterým s jistotou přibylo dalších 191 v roce 1963. Na ně armáda vynaložila 2 089 731 Kčs, což představovalo 10 941 Kčs za kus. V roce 1964, kdy s největší pravděpodobností došlo k ukončení výstavby linií polních opevnění, vzniklo dalších 92 pevnůstek KŽ-4. I tak nesly KŽ-4 hlavní tíhu protitankové obrany polního opevnění. Palebný objekt KŽ-4 vytvářelo několik částí postavených již v době míru, které by při aktivaci objektu k boji doplnily další dobudované části. Klíčovým prvkem se stal pohotovostní úkryt pro obsluhu bezzákluzového kanonu nebo družstva s tarasnicemi, vytvořený z železobetonových prefabrikovaných rámů o světlosti 160 cm a uzavřený protitlakovými dveřmi. Byl určen pro ukrytí 5 osob a dvou tarasnic nebo 7 osob, v nouzovém případě pro 12 osob. Ve výklenku byl prostor pro uložení munice BzK. V případě vyzbrojení tarasnicemi bylo výklenek možné upravit jako stanoviště velitele tarasnicového družstva nebo jako střelecké stanoviště. Byla řešena i možnost oboustranného napojení na spojovací zákop. V míru byl výklenek zakryt železobetonovými deskami a zahrnut zeminou. Při udržovacích pracích sloužil i jako vstup do objektu. Úkryt neměl kolektivní ochranu proti BCHL a nebyl vybaven nucenou ventilací. V blízkosti úkrytu se již v době míru stavěl obložený okop pro střelce z tarasnice nebo ručních zbraní. Obložení bylo tvořeno na sebe volně položenými železobetonovými prefabriprefabrikáty půdorysného tvaru U, stejnými jako pro vytvoření výklenku u pohotovostního úkrytu. V míru byl okop zakryt železobetonovými deskami a zahrnut zeminou. Pro umístění bezzákluzového kanonu byl vybudován v míru předpřipravený okop, který se dokončoval až při aktivaci objektu a umístění zbraně. Spojovací zákopy se měly budovat až v případě potřeby při aktivaci objektu. Pro potřeby výcviku byl dokonce pořízen instruktážní film o způsobu použití objektu KŽ-4. Díky zapuštění objektu pod úroveň terénu a dokonalému maskování lze tyto objekty v terénu nalézt jen velmi obtížně.