Československé opevnění z let 1935-1938 zůstalo po skončení druhé světové války silně poškozené, přesto si zachovalo určitý vojenský potenciál, který mohl být nadále využit. Reaktivace mohla být navíc provedena s relativně omezenými finančními a materiálními zdroji. To byla cesta, kterou se kromě československé armády vydala i Francie, když obnovila nejdůležitější objekty Maginotovy linie. Československo začalo s reaktivací předválečného opevnění od roku 1946, ale po změně politické situace v roce 1948 postupně obnovilo pouze objekty těžkého opevnění na jižní Moravě a u Bratislavy. Práce na obnově těžkého opevnění na severní hranici totiž vzaly rychle za své, s výjimkou přestavby některých dělostřeleckých tvrzí na sklady. Reaktivace tak byla prováděna zejména na nekompletní linii lehkého opevnění od Umíře v západních Čechách po bratislavské předmostí v Petržalce. Armáda hodlala využívat 1455 objektů vz. 37, zatímco s lehkými objekty (LO) vz. 36 se počítalo převážně v roli pozorovatelen. Do postupně opravených objektů, nyní označených jako stálé lehké opevnění (SLO), bylo počínaje rokem 1947 osazováno původní vybavení, které muselo být zčásti i nově vyráběno, ale pouze pro strategicky důležité objekty. Největší objem opravných prací byl zřejmě proveden v roce 1949. Do konce roku 1953 se podařilo vybavit základní výbavou všechny vybrané objekty SLO.
Nejdůležitější objekty byly počínaje rokem 1952 zamaskovány a zastřeny. Popisované práce prováděly v rámci výcviku vojenské jednotky rozmístěné v konkrétním úseku, které dále prováděly také každoroční údržbu.
PŘÍKLON K SOVĚTSKÉ KONCEPCI OPEVNĚNÍ
Ačkoliv únor 1948 znamenal pro historii našeho státu symbolický mezník, z hlediska vývoje opevnění přišla změna asi až o dva roky později. Souvisela s příchodem nového ministra obrany JUDr. Alexeje Čepičky, který začal důsledně prosazovat orientaci na SSSR. V tomto období získávaly vliv rovněž pozvaní sovětští vojenští poradci. Také nesmíme přehlédnout fakt, že vzhledem k vyhodnocování poznatků z druhé světové války nastal jakýsi odklon od budoucího budování nových objektů stálého opevnění. Dne 16. 5. 1950 se na ministerstvu národní obrany rozhodlo o tom, že objekty stálého opevnění již v budoucnu nebudou stavěny. Toto rozhodnutí je nutné chápat ve vztahu k prvorepublikovým opevněním. Avšak stávající opevnění z let 1935-1938, ležící zejména na čáře Manětín - Bratislava, mělo být i nadále využito a doplněno výstavbou takových objektů opevnění, které svým pojetím spadaly do rámce zesíleného polního opevnění. Vývoj nových objektů československého polního opevnění (OPO) v 50. letech můžeme datovat do počátku prosince 1950. Podle naléhavosti měl být v jižních a západních Čechách v letech 1951-1952 v prvním pořadí reaktivován tzv. plzeňský okruh na linii Holýšov - Umíř - Louny a na jižní Moravě úsek Slavonice - Znojmo - řeka Morava. V druhém pořadí by byl v období 1951-1953 aktivován úsek Sušice - Želnava a řeka Morava - Bratislava včetně Petržalky a těžkého opevnění na jižní Moravě (1952-1953). Zde se předpokládalo pouze dodání výzbroje a výstroje objektů a zesílení linie o protitankové zbraně. Ve třetím pořadí měla být počínaje rokem 1952 vystavěna linie polního či stálého opevnění v úseku Sušice - Holýšov, kde bylo LO vz. 37 zničeno. Totéž mělo následovat v letech 1953-1955 v úseku Želnava - Český Krumlov - Slavonice, což je rovněž linie převážně zničených objektů LO. Pro rok 1953 se počítalo s vybavením objektů na západním Slovensku. Poté by se eventuálně řešila výstavba nové příčky Stříbro - Kynžvart - Sokolov (1953-1955) a stavební úprava objektů na čáře Labe - Kadaň (1954-1955). Po roce 1955 mělo být dokonce obnoveno opevnění Pražské čáry. Již pro rok 1952 byla plánována výroba 13 000 protitankových betonových jehlanů. Tento poměrně velký projekt by si v letech 1951-1955 vyžádal náklady ve výši 792,8 milionů korun.
Z důvodu nedostatku finančních prostředků však k obnovení zničených linií výstavbou železobetonových objektů nedošlo a obrana byla v budoucnu realizována částečnou výstavbou polního a zesíleného polního opevnění. Z původního projektu se do dnešních dní zachovalo pouze několik návrhů železobetonových objektů z roku 1951, které byly již tehdy chápány jako zesílené polní opevnění. Ostatně pro nedostatečné parametry a šablonovitý návrh na jejich rozmístění nebyly již ve své době přijaty. Přesto určitým způsobem ovlivnily vývoj objektů z prefabrikátů. Návrh nebyl realizován také proto, že se na počátku 50. let přesunula obranná linie blíže k hranicím, a to v prostoru od Aše po České Velenice. Mezi objekty SLO z let 1936-1938 se tak nově stavěné polní opevnění prakticky nenachází.
KONCEPCE POLNÍHO OPEVNĚNÍ
Plánované doplňování se provádělo, respektive mělo provádět zhruba čtyřmi možnými způsoby. Pomineme-li zřizování zátarasů v „nejvíce ohroženém“ prostoru od Aše k Želnavě, patřila k prvnímu a nejrychlejšímu způsobu výstavba polního opevnění počínaje klasickými zákopy a konče dřevozemními kulometnými stanovišti a úkryty. V terénu pak byly realizovány i zděné, neboli kamenobetonové palebné kulometné objekty a pozorovatelny. Tyto práce byly prováděny mužstvem příslušných jednotek dislokovaných v pohraničí. Na počátku 50. let však byly vydány speciální předpisy pro jednotnou výstavbu a byl zaveden i typizovaný katalog dřevozemních objektů. Jinou cestou jak doplnit mezery v opevnění měla být i jednoduchá pancéřová kulometná stanoviště. Jejich vývoj probíhal přibližně do roku 1955. Postupnou evolucí ze zrušených projektů z let 1948-1949 vznikly prototypy pancéřové záštity typu A, kulometného otočného stanoviště typu B1, později nazvaného OVKS (SKS), a pancéřové pozorovatelny jednotlivce typu PPJ. Tyto objekty se podařilo vyrobit jen v několikakusové pokusné sérii, ačkoliv z archivních materiálů vyplývá, že z počátku byly plánovány ve značných počtech. Poslední dosud známou cestou jak posílit výstavbu polního opevnění bylo zavedení objektů ze železobetonových prefabrikátů.
DŘEVOZEMNÍ OBJEKTY
Stavbu dřevozemních objektů můžeme chápat jako výsledek celé řady porad z roku 1950, přičemž ve větším měřítku začalo budování těchto staveb různého provedení a kvality až v roce 1952. Potřebu s jistotou vyvolala probíhající korejská válka a nepřekvapí, že budování těchto objektů vycházelo z narychlo přeložených sovětských předpisů. Ty obsahovaly i normy materiálu a časy potřebné pro jejich výstavbu. Během let 1952-1953 bylo na západních a jihozápadních hranicích Čech vybudováno 370 km zákopů, 85 km drátěných zátarasů a více než 2000 různých obranných objektů. Jednalo se zejména o dřevozemní kulometné palebné sruby, okopy pro 12,7mm kulomet DŠKM, tarasnice a pancéřovky, protitankové kanony, 82mm a 120mm minomety,
samohybné kanony, lehké úkryty a pozorovatelny různých stupňů velení. Jejich odolnost, pomineme-li přirozené snižování působením povětrnostních podmínek a chátráním, neodpovídala podmínkám použití atomových zbraní. Díky zemnímu nakrytí však tyto objekty poskytovaly přiměřenou ochranu proti polnímu dělostřelectvu do ráže 155 mm a pěchotním zbraním. Nejvíce prací bylo provedeno v roce 1952, kdy bylo investováno 24 594 000 Kčs, z čehož 14 027 000 Kčs připadlo na stavební materiál. Zbytek pozřely pracovní příplatky a pohonné hmoty. Až dvě třetiny prací byly soustředěny na zákopy (průměrně 1 km zákopu za 90 000 Kčs). Zákopy byly budovány užší, aby se nesesunuly vlivem počasí. Přesto bylo následující rok zaznamenáno silné sesutí zákopů povětrnostními
vlivy a událostí se dokonce zabývala kancelář ministra národní obrany. Kromě sesouvání zákopů se zakrátko projevilo i nedbalé provedení dřevozemních staveb, neboť velká část nebyla impregnována lepenkou a stavby se začaly za několik let rozpadat. Silná kritika se týkala i nepodařeného zastření staveb. Naprostou kuriozitu pak představuje výtka na 143 % zlomených násad nejrůznějšího nářadí. Příprava na třetí světovou válku v zákopovém systému z první světové války, stavěném pro taktiku a zbraně použité ve druhé světové válce, pak dosáhla vrcholu v roce 1954, kdy bylo v okolí Terezínské pevnosti založeno zkušební maskovací cvičiště. Zde došlo k vybudování nejrůznějších vzorových typů obranných staveb. V roce 1955 zde měly být zřízeny i cvičné cihlové a kamenné objekty vz. 37 s původními ocelolitinovými střílnami a také klamné objekty a makety SLO a OPO z železobetonových prefabrikátů pro výcvik v zastírání.
KAMENOBETONOVÉ OBJEKTY
Snaha o budování odolnějších palebných objektů vedla na počátku 50. let k realizaci dalších typů pevnůstek. Koncepčně se při návrhu vyšlo z jednostřílnového dřevozemního objektu, kde bylo málo trvanlivé dřevo nahrazeno v různé míře směskou kamení a nekvalitního betonu či cementové malty. V archivních podkladech se můžeme setkat s označením „zděný“ nebo „kamenobetonový“ objekt, mezi autory se však vžil název „řopok“. Jednalo se o naprostou improvizaci, která se však vyskytovala od počátku používání betonu snad ve všech armádách (doloženo ve Finsku, Francii, Itálii, Japonsku, Jugoslávii, Řecku, SSSR a Velké Británii). Výstavba takto pojatých objektů byla sice velmi levná, ale na druhou stranu bojová hodnota nebyla příliš valná. Svůj vliv na budování zděných objektů v Československu měli bezesporu sovětští poradci, neboť tyto objekty se vyskytovaly v SSSR v hojné míře již před druhou světovou válkou.
Výstavba zděných objektů u nás probíhala v letech 1952-1953 a vojenské útvary si ji zajišťovaly vlastními silami. Celkový počet vybudovaných „řopoků“ je odhadován na minimálně 220 kusů, které byly stavěny pouze v rámci armády, nikoliv Pohraniční stráže. Konstrukčně se jednalo o jednostřílnový objekt určený pro vedení bočních, kosých nebo čelních paleb. Stěny byly vyzděny z kamení spojovaného vrstvou cementové malty nebo betonu. Uvnitř objektu bylo podobně jako u předválečných objektů LO vz. 36 a vz. 37 ponecháno dřevěné bednění, které kromě pomocné funkce při zdění sloužilo jako tepelná a zvuková izolace a bylo na něj možné snadno uchytit výstroj. Strop byl tvořen prefabrikovanými železobetonovými trámci nebo méně častěji dřevěnými trámy či kulatinou. Vnitřní rozměr střelecké místnosti byl 200x200 cm při světlé výšce taktéž 200 cm. Vchod s dřevěnými svlakovými dveřmi byl vždy situován do jedné z bočních stěn. Počítalo se samozřejmě s napojením na kulatinou vydřevený zákop. Střílna obdélníkového tvaru byla zpravidla dodatečně opatřena dřevěnou nebo zděnou střílnovou nástavbou. Pro zesílení odolnosti byl objekt z čelní strany a u stěny se střílnou chráněn kamennou rovnaninou. Pod střílnou byl jednoduchý dřevěný stolek s úpravou pro polní podstavec kulometu vz. 43 Gorjunov nebo TK vz. 37. Objekt postrádal nucenou ventilaci či ochranu proti bojovým chemickým látkám (BCHL) a pozorování bylo možno provádět pouze střílnou. V druhé polovině 50. let došlo k přehodnocení odolnosti budovaných objektů vzhledem k účinkům zbraní hromadného ničení (ZHN) a bylo rozhodnuto o nutných úpravách. V letech 1958-1960 byla drtivá většina vybudovaných objektů upravena doplněním chodbičky z prefabrikovaných železobetonových rámů, která byla opatřena protitlakovými dveřmi. Touto úpravou samozřejmě došlo k odstranění původních dřevěných dveří. Změny se nevyhnuly ani střílnovým nástavbám, dřevěné nahradily železobetonové prefabrikované rámové s možností uzavření sklopným štítem. Ve stejné době došlo u vybraných objektů i k úpravě samotné střílny. Původní obdélníkový otvor byl zrušen a do stěny byl zasekán speciální střílnový prefabrikát pro uchycení lafety UL-1. V průběhu doby došlo u některých pevnůstek k tlení a rozpadu vnitřního bednění, které bylo odstraněno a interiér byl nahozen omítkou a vybílen. Podobně občas docházelo i k prolomení stropu, pokud byl proveden ze dřevěných klád a přitížen kamenným nakrytím. Aby byl výčet zděných objektů úplný, je třeba poznamenat, že v 50. letech byly stavěny i kulometné objekty s kamenobetonovou čelní stěnou se střílnou a zbývající stěny a strop byly pouze sroubeny z dřevěné kulatiny. Podobně jako dřevozemní pevnůstky byly pravděpodobně vybaveny stolem pro kulomet a uzavíratelnými dřevěnými dveřmi. Na konci 50. let však již nevyhovovaly a nebyly nadále udržovány. Proto se do dnešních dnů dochovaly prakticky jen samotné zděné stěny se střílnami.
OBJEKTY ZE ŽELEZOBETONOVÝCH PREFABRIKÁTŮ
Snaha o urychlení výstavby a zodolnění obranných staveb vedla k prefabrikaci. To byl ostatně způsob, který se v malé míře využíval již v první světové válce. Objekty z železobetonových dílců byly používány také v meziválečném opevnění v SSSR a úkryty se v malé míře zkoušely i v čs. prvorepublikové armádě. Velkou mírou prefabrikace bylo za druhé světové války proslulé Německo, které rovněž používalo několik typů objektů z železobetonových prefabrikátů. Proto nepřekvapí, že v roce 1947 došlo ke zkouškám této metody v armádě obnoveného Československa. O výsledcích není prozatím nic známo a systematicky vedený vývoj začal až v roce 1952. Ve svém výhledovém plánu totiž Velitelství ženijního vojska (VŽV) počítalo s výstavbou 200 objektů z železobetonových dílců v roce 1953, 250 v roce 1954 a 210 v roce1955. Typově se mělo jednat především o stanoviště velitele, pozorovatelny a palebné sruby. Cílem se stalo zodolnit konstrukci polního opevnění a nahradit dřevo, respektive tesařskou práci. Z tohoto důvodu Správa terénních úprav Velitelství ženijního vojska (MNO-VŽV/STÚ) 7. 5. 1952 zadala Vojenskému technickému ústavu (VTÚ) vývojový úkol č. 5725 „Úkryty polního opevnění ze železobetonových dílců“. Vzhledem k relativně širokým technickým možnostem řešení konstrukce objektů byly v rámci úkolu z počátku projekčně studovány a v praxi i vyzkoušeny čtyři základní myšlenky.
V prvním případě se jednalo se o tzv. srubovou koncepci, kdy byly železobetonové prvky kladeny vodorovně jako aplikace dřevěné srubové stavby. Celkový počet typů prvků pro palebný srub, pozorovatelnu a úkryt neměl přesáhnout 21 kusů, přičemž hmotnost nejtěžšího prvku neměla být větší než 128 kg. Počítalo se s celkovou hmotností palebného srubu 8090 kg, pozorovatelny 4945 kg a úkrytu 8200 kg. Druhou myšlenkou byla tzv. sloupková konstrukce, kdy železobetonové prvky tvaru „U“ byly kladeny svisle s vzájemnou vazbou prvků do stěny. Projektovaný palebný srub, pozorovatelna a úkryt měly sestávat z 19 prvků. Hmotnost nejtěžšího prvku nesměla překročit 144 kg a celková hmotnost palebného srubu s přístupovou chodbou byla kolem 15 tun. Dalším řešením byla tzv. kombinovaná konstrukce, která se skládala z dřevěných rámů obložených deskami z předpjatého betonu. Zdánlivou výhodou bylo předpokládané využití komerčně vyráběných betonových desek. Tato metoda šla užít pouze na zapuštěné úkrytové stavby a zkoušky odhalily její neperspektivnost.
Poslední byla tzv. klenbová konstrukce z vlnitého ocelového plechu o hmotnosti max. 1055 kg. Nebylo to nic nového a konstrukčně podobné stavby existovaly snad u všech armád od konce 19. století. I v tomto případě se mohlo jednat pouze o úkryty, později reprezentované typy UO-1 až UO-3. Na přelomu let 1954-1955 přibyla ještě další řešení – tzv. rámová konstrukce, která se později prosadila u stavby úkrytů UŽ-1 až UŽ-3 a UŽ-6, palebného objektu KŽ-3 s věží z tanku T34/85 a pozorovatelny PŽ-2. Posledním známým typem jsou objekty z železobetonových konstrukcí (panelů), jako byl sériově vyráběný univerzální objekt KŽ-2 a úkryty UŽ-4 a UŽ-5. V roce 1954 se rovněž zkoušel nový stavební materiál, tzv. škvárobeton, který se naprosto neosvědčil.
PROCES PREFABRIKACE
Systém prefabrikace spočíval v tom, že tzv. mokrý proces výstavby byl přenesen ze staveniště do výrobního podniku (Prefy) a na stavbě probíhala pouze montáž hotových dílců. V Prefě se do plechové formy nejprve vložila svařená betonářská výztuž, která se posléze zalila betonovou směsí. Na vibračních stolicích proběhlo zhutnění betonové směsi a na prvek byl vyraženo datum betonáže a kód výrobce. Po několika dnech se forma rozebrala a betonový prvek vložil do vlhkého prostředí, kde zrál. Po 28 dnech od betonáže byla požadována minimální pevnost v tlaku 400 kg/cm2 (40 MPa), což bylo o 50 kg/cm2 méně než u předválečného opevnění. Výrobu prefabrikovaných dílů pro opevnění se s určitostí zabývaly Prefa Hýskov a Prefa Veselí nad Lužnicí. Vyrobené díly byly expedovány vlakem do vykládacích stanic a odtud nákladními automobily na tzv. operační skládky v blízkosti budovaných objektů. Systém prefabrikace má řadu výhod, ale i negativa. Mezi nesporné výhody patří rychlá, snadná a poměrně levná výstavba. Výroba prvků v prefách zaručovala dobrou kvalitu a preciznost výroby prvku. Nevýhody lze spatřovat především v samotném systému skládané konstrukce pevnostních objektů. Podobně jako jsou nyní zdroji poruch panelových bytových domů špatně provedené styky mezi panely, i u těchto objektů představovaly rovné spáry mezi prvky slabá místa, kde hrozilo zvýšené riziko průniku střel. Tuhost volně skládané konstrukce, spojené prakticky jen v rozích jednoduchými zámky, byla výrazně nižší než u monolitického objektu. Jelikož u většiny objektů požadovalo VŽV možnost ruční montáže, hmotnostní omezení se projevilo i v maximálních rozměrech prvků. U budovaných objektů byly tedy relativně slabé stěny. I když byly spáry minimálně u zkušebních objektů zalévány asfaltem, mezi prvky snadněji pronikala vlhkost, negativně působící na uložené vybavení a betonové prvky. Odolnost objektu pak byla postavena na dodatečné kamenné rovnanině a zemním nakrytí.