Úkryt UŽ-1, UŽ-2, UŽ-3
Druhou generaci skládacích úkrytů ze železobetonových dílců představují objekty ÚŽ-1, ÚŽ-2 a ÚŽ-3 sestavené ze železobetonových rámů. Zároveň jsou nejčastěji používaným typemúkrytu v systému OPO, kde byly budovány v letech 1956–1961. Stimulem pro jejich vznik se stala stále se zvětšující hrozba použití jaderných zbraní.Na základě požadavkůVelitelství ženijního vojska (dále VŽV) byl pravděpodobně na sklonku roku 1954 zadán úkol č. 55501 „Ochrana objektu polního opevnění před účinky AZ“. Jak již napovídá název zadání, cílem bylo poskytnout osádkám polního opevnění ochranu před účinky tlakové vlny, tepelného a radioaktivního záření, včetně úpravy chodeb, dveří, ventilačních, střílnových a pozorovacích otvorů. V dubnu 1955 byl upřesněn soubor technicko-taktických požadavků a prototyp označený K-25, zhotovený u Výzkumného pracoviště ústavu stavebních konstrukcí a montáží ve Staré Boleslavi, se podařilo vyzkoušet na sklonku října 1955 v Rokytnici v Orlických horách. V rámci urychlení vývoje proto náčelník VŽV souhlasil se sloučením kontrolních a vojskových zkoušek, které provedl 6. ženijní stavební pluk v listopadu 1955. Při zkouškách přenášeli rám ze skládky vzdálené 35 m od výkopu čtyři vojáci. Do jámy jej spouštělo po ližinách 8 mužů. Osazení 30 rámů trvalo 20 min. Jedno pracovní družstvo dokázalo úkryt sestavit za 6–8 hod.
Technický popis ÚŽ-1 a ÚŽ-2
Sériové objekty ÚŽ-1 a ÚŽ-2 se liší pouze vnitřním vybavením, kdy ÚŽ-1 byl řešen jako odpočinkový a typ ÚŽ-2 sloužil jako pracovní. Úkryty ÚŽ-1 a ÚŽ-2 sestávají ze dvou částí – z úkrytového (užitečného) prostoru a z předsíně. Základním stavebním prvkemje železobetonový prefabrikovaný rámsvětlé šířky 190 nebo 90 cm, světlé výšky 190 cm a s tloušťkou stěny 10 cm u ozubu snížené na 5 cm. Kromě nich byly ke stavbě potřeba ještě dveřní rámy pro protitlakové a protiplynové dveře a železobetonové desky pro obložení čel úkrytů a vstupní šachty. Všechny tyto prvky byly rozměrově a hmotnostně uzpůsobeny pro ruční i strojní montáž. Vyskládáním rámů bylo možno vytvořit libovolně dlouhý úkryt, ale zpravidla byly budovány úkryty s délkou užitné místnosti 5 nebo 7 m. Přístupová chodba mohla být dle terénních podmínek řešena jako rovná nebo zalomená. Objekty byly vybaveny kolektivní ochranou proti BCHL, kterou zajišťovala ventilační souprava FVKP-M1 umístěná spolu s filtry v jednom z výklenků na konci úkrytové části. Vzduch byl nasáván ocelovou trubkou o průměru 10 cm přes štěrkový protitlakový tlumič. Objekt bylo možno hermeticky uzavřít protitlakovými dveřmi a dvojicí plynotěsných dveří nejen proti tlakové vlně, ale i chemickým zbraním. Zemní nakrytí 150 cm zajišťovalo osádce i ochranu proti světelnému a radioaktivnímu záření. Objekt odolal i přímému zásahu minometného granátu ráže 105 mm, výbuchu tříštivo-trhavého granátu ráže 105 mm a houfnicového granátu ráže 155 mm ve vzdálenosti 1,5–2,5 m od objektu a v neposlední řadě i tlakové vlně na čele jaderného výbuchu v hodnotě 1,67 kg/cm2.
Vnitřní zařízení
Trvale bylo v objektu uloženo jen pohotovostní nářadí; zpravidla se jednalo o 2 rýče, 2 krumpáče, sekyru a případně sochor. Dále byl v objektu uložen pětilitrový kanystr na pitnou vodu, plechové vědro a petrolejová lampa. Ventilační souprava byla osazena trvale pouze ve vybraných objektech (strategicky důležité nebo v častémužívání), do většiny se montovala až při aktivaci objektu. Stejně tak by si osádka při obsazení vyrobila jednoduchý nábytek. Pro odpočinkové úkryty se počítalo s pěti dvojlůžky pro 10 mužů. Úkryty byly budovány nejen pro potřeby armády, ale v menší míře i pro Pohraniční stráž. Rozmísťovány byly podle potřeb v celé hloubce obranného pásma, zpravidla na odvrácených svazích poblíž vrcholů kót, tedy vmístech, které nebylo možno přímo ostřelovat či pozorovat z nepřátelského území.Taktéž se nacházely poblíž pozorovatelen a sloužily pro potřeby velitelů rot, praporů, pluků či divize. V místech, kde se plánovalo zřízení velitelského stanoviště vyššího velení, byly často zřizovány skupiny několika úkrytů ve vzájemných vzdálenostech cca 20–50 m. Většina těchto úkrytů armáda po pádu komunistického režimu postupně deaktivovala a uvnitř byly ponechány pouze dveře a žebřík pro snadné slézání kontrolního vstupu.
Pohotovostní úkryty
V katalogu typizovaných objektů polní obrany se lze setkat smalým úkrytem ÚŽ-3, který byl sestaven z prefabrikovaných železobetonových rámů o světlé výšce pouhých 160 cm. Nakrytí 60–100 cm poskytovalo posádce ochranu proti přímému zásahu minou ráže 82 mm nebo výbuchu granátu ráže 155 mm ve vzdálenosti 4–5 m od objektu. Protitlakové dveře zajistily odolnost proti tlakové vlně po atomovémvýbuchu v hodnotě 1 kg/cm2. Realizace se tento objekt dočkal však až v letech 1962–64, kdy byl v mírně upravené podobě budován jako součást palebných objektů KŽ-4 pro 82mm tarasnici nebo 82mm BzK vz. 59. Pokud jde o počty v terénu realizovaných úkrytových staveb, nepodařilo se je zjistit. Z hlášení k 19. 11. 1959 se v terénu nacházelo 445 typově nerozlišených úkrytů s kolektivní ochranou. Z výše uvedeného počtu 445 úkrytů sloužilo 277 v odpočinkové roli a 168 bylo pracovních.V letech 1958–1959 vyvrcholila opevňovací horečka v západním pohraničí a v následujících letech byly úkryty typu ÚŽ- 1 a ÚŽ-2 v systému OPO úkryty budovány spíše ojediněle. V letech 1962–1964 přibyly navíc pohotovostní úkryty objektů KŽ-4, které byly vybudovány v počtu minimálně 331 ks.