Úkryt UŽ-6

  Úkryt typu ÚŽ-6 je představitelem koncepce prefabrikovaných objektů, masově budovaných již od počátku 60. let minulého století ženijními útvary ČSLA a útvary PS nejprve v pevnostní linii polního opevnění při hranici Československa se SRN (tzv. OPO, od r. 1962) a později, v rámci TRHS a zodolňování ZPS, i po celém území republiky. Jedná se o úkryty buď primárně s funkcí pracovní (pro činnost štábů na velitelských stanovištích), nebo odpočinkovou (v místech předpokládaného soustředění vojsk, u bojových palebných postavení). Úkryty pro zdravotnickou službu či větší speciální pracovní úkryty (větší předsíně, dva a více vchodů, 4 dveře Ždv-2) byly označovány jako ÚŽ-7 (dvakrát delší úkr. místnost) a ÚŽ-8 (třikrát delší místnost oproti ÚŽ-6a). Obdobně z prefabrikátových rámů byly konstruovány i další drobné, palebné objekty a úkryty (KŽ-1, KŽ-2, KŽ-3, KŽ-4, PŽ-1 a později ÚŽ-1, ÚŽ-2, ÚŽ-3), umisťované ovšem pouze na západní hranici v rámci OPO (objekty polního opevnění). Úkryt ÚŽ-6 vývojově navázal na předcházející řadu úkrytů KŽ, sestavených z úzkých rámů Žra-4a. ÚŽ-6 byl vyvinut ve čtyřech základních modifikacích. Zevšeobecníme-li popis, pak každý objekt sestává z přístupové chodbičky (která je velice proměnnou částí projektu úkrytu - přizpůsobuje se počtem schodů a zakončením na povrchu, vzhledem k charakteru okolního terénu). Je rozlišován typ "A" (schodišťový), typ "B" (rovinný) a typ "C" (šachtový 1 - obyčejný, 2 - s jímkou, 3 - hluboká šachta, 4 - výklenek). Vstup je hrazen postupně mříží či plechovými dveřmi (osazeny jen na některých objektech), protitlakovými dveřmi ŽDV-2a/b (levostranné/pravostranné), poté dvojicí protiplynových vrátek ŽDV-6/I a jedněmi vrátky ŽDV-6/II s přetlakovými klapkami, tvořícími dohromady protiplynovou předsíň umožňující vstupujícímu chemickou očistu. Za nimi se nachází jediná místnost (úkrytový prostor) o tloušťce stěny 15 cm, z níž naproti vchodu vychází probouratelně (cihelnou vyzdívkou či prefabrikátem) přehrazená šachta nouzového výlezu. Šachta je seshora uzavřena padacím poklopem ovládaným zevnitř a překrytým vrstvou zeminy. Vybavení aktivovaného úkrytu a vybavení stálé. Úkryty byly plně elektrifikovány (napojení na veřejnou síť nebo mobilní EC), zavedeno bylo elektrické osvětlení 3kVA a ve vnitřní výbavě objektu nechyběla ani filtroventilační souprava (typu FILEK FVZ-100 (FVZ-150), nebo starší FVKPM-2 či FVKPM-1E), vytápěcí souprava typu VVA-6 (5000 - 8000 kcal/hod.) na motorovou naftu či tuhá paliva (případně nahrazená el. olejovým radiátorem 220V/2kW). Další vybavení dle určení úkrytu tvořila souprava k provádění chem. očisty, akumulátor 12 V, palanda, chemické (příp. suché) WC a pisoár v předsíňce, 50 l termonádoba na vodu, plechové vědro, vanička, dřez a vědro z novoduru, případně telefonní přístroj, poličky, židle, skříňky, nářadí (hasákové kleště, plochý sekáč, tyč s ostrým břitem, pilka na železo se dvěma listy, těsnící tmel a novodurová 5 mm hadička) a další specifický materiál. Veškeré vybavení bylo v době míru bezpečně uloženo co možná nejblíže objektu (blízké útvary, tehdejší národní výbory, JZD, podniky či jiné instituce). Stálé vybavení, trvale uložené v úkrytu, představoval pouze sochor, porážecí sekera, krumpáč, lopata a vzpěrná stojka pro vnitřní vybavení (podstavec pro FVZ). Úkryt poskytuje kolektivní ochranu proti působení BCHL, radioaktivnímu zamoření (snížení pronikavé radiace 1000x, neutronového záření při zalomení vstupní chodbičky až 2x). U všech prefabrikovaných dílců byla na výrobním podniku (závody Prefa n.p.) požadována minimální pevnost v tlaku 400 kg/cm² (40 MPa). Stavba jako celek odolá tlaku do 0,2 MPa (2,0 kg/cm²)v čele tlakové vlny, přímému zásahu všech druhů min a granátu houfnice 105 mm či výbuchu dělostřeleckého granátu ráže 155 mm do vzdálenosti 1,5 m od objektu. Cena jednoho objektu se v 60. letech dle modifikace a umístění pohybovala okolo 25 000 Kčs. Budování úkrytů zajišťovaly v míru ve většině případů ženijní brigády prostřednictvím svých ženijních opevňovacích praporů (jejichž hlavním bojovým úkolem bylo budovat ženijní obranu a místa velení ve prospěch tehdejších motostřeleckých a tankových divizí na směru hlavního úderu nepřítele, případně příčná obranná pásma). Menší část objektů budovaly bojové útvary vlastními (a mnohdy velmi omezenými) silami. Montáž prefabrikátů na základovou desku probíhala pomocí autojeřábu, jednotlivé rámy se mezi sebou fixovaly 3 mm drátem. Vnější izolace je provedena PVC folií, krytinou IPA nebo textilií IZOCHRAN. Dle prováděcího předpisu měla v nadloží ještě následovat roznášecí vrstva nejméně 1 m makadamu a štěrku, která však v praxi byla často opomíjena. V případě bojové činnosti by bylo velmi důležitým úkolem zajištění nerušeného vstupu a výstupu z objektu. Za tím účelem byla při vstupních partiích budována nejrůznější střelecká a pozorovací postavení, navazující na síť okolních zákopů. Vzhledem k využití prefabrikátových rámů je však možná široká variabilita, a tudíž se lze setkat s různě dlouhými vstupními chodbičkami či absencí nouzového výlezu (pouze šikmý průkop, u nejstaršího typu ÚŽ-6 bez doplňujícího indexu). Použití rámů obecně však nekončí pouze úkryty ÚŽ-6, lze se setkat s celými soustavami místností přizpůsobených velitelským účelům (takto je například pojato velitelské stanoviště v areálu kasáren Čechovka v Havlíčkově Brodě, nebo velitelské stanoviště Hvězda, nedaleko Kladna, u Přerova či v Jičíně, další byly vybudovány pro zdravotnické účely, ukrytí speciálních zařízení (typicky úkryty pro elektrocentrály, roztroušené po všech VVP v Česku) či pro jiná pracoviště. Část objektů byla postupně deaktivována během 90. let spolu s rušením útvarů, které je využívaly. Úkryty, které se nacházejí v dosud aktivních vojenských prostorech, jsou stále udržovány v dobrém technickém stavu a slouží povětšinou jako sklady materiálu. Postupně jsou též parcely s objekty, rozesetými po celé republice, legalizovány a zanášeny do Katastru nemovitostí, čímž se otvírá cesta k jejich odprodeji do soukromého vlastnictví. Některé objekty jsou již zprivatizovány, mnoho úkrytů bylo zlikvidováno a do základu sanováno a u dalších nastává období hledání jejich dalšího smysluplného využití. Zde je opět třeba vyzdvihnout přednosti rámové konstrukce, která umožňuje relativně snadnou adaptaci stavby, pokud byla kvalitně provedena a je dodnes v dobrém stavebně-technickém stavu, k moha hospodářským účelům (prostory k umístění technologií, terénní sklady pro lesní hospodářství, zázemí a úkryt před nepřízní počasí).